ticho

Mám ráda ranní mlhy, šedé dny. Ještě studené paprsky prosvítající mezi mraky. Nikdy nedokážu přesně popsat tyhle tak živé situace. A nechci pozdní západy slunce. Vše je tak světlé. 
Studí mě ruce, jsou tak bílé až mám z nich občas pocit, že nežijí, že nedokáží cítit. A stejně, i přes zimu, sedím pod lampu a čtu Básně noci. Jako bych měla větší šanci že spolu s havranem splyneme do veršů. Jako by tam bylo všechno jednodušší. 
Neumím mluvit s lidma a s těmi, s kterými mi to jde, mlčím. Zbytečná jsou slova. Ale, když nejsou ani činny, není nic a nic je pro mě nejděsivější. Nic je to čeho se bojí i Havran. 
nic.
Nic.
NIC.