H a v r a n

Vystoupila z vlaku. Na havraní vlasy ji začaly padat první zimní vločky. Autobusy nejely, musela pěšky a i přes to, že se ji zimou třásly její kostnaté malé ruce, nelitovala. Vánoční světýlka a ozdobené stromky, vůně svíček a jehličí. Nechtěla léto. Všechno je vždycky tak moc světlé a slunečné. A ona byla podzimní a zimní. K hrudníku tiskla knihu od Viléma Závady a pokračovala v cestě. Myšlenky se jí třídily a zase míchaly. Stále myslela ně něj. Na jeho ruce, klíční kosti a oči.
Oba ztratili hromadu času a ona s tím stále nebyla smířená. Měla ráda knihkupce, který měl stejný vkus na knihy i kluka, který ji pořád psal, ale v hlavě a v srdci pořád slyšela tóny hudebníka. Docházelo jí, že nemohou být spolu, nelze. Nechápala proč. Zastavila se. Kolem ní bylo jen pole, město i vánoce vše zmizelo. Cítila strach. Lehna si do sněhu a v náručí svírala knihu a poslední zbytky tepla. Cítila se jako děvčátko se zápalkami bez zápalek. Hřála jí jeho láska. Ale čím déle bylo ticho tím víc pochybovala, že existuje. Že ji má opravdu rád . Její vlasy začaly pomalu bělat a ruce už měla úplně průhledné. Ztrácela se, smířená s tím, že nikdy nevyřkne lásku a že ji nikdy nevyřkne ani on. Věděla, že ji to bolí, ale přes chlad už necítila vůbec nic. Splynula se sněhem až nakonec zmizela úplně.
beze slova, bez lásky
                                 věnováno člověku , kvůli kterému za chvíli zmizím