očekávejte zataženo občas poetické sračky

neurazí mě, když řekneš že se ti má tvorba nelíbí, když tvorbě vůbec nerozumíš, vážně ne.
ležíme zde 
jen my dva 
a nebo
když jsem unavená, jím
když jsem smutná, jím
když jsem veselá, jím
žravkaaaa

mám oblíbenou písničku do doby než ji začnou poslouchat všichni

budu mít psa, i přes alergii 

nechápu jak se může tkanička sama rozvázat
hloupý to člověk kterému se líbí to dobře vypadající ale nic neříkající
dvanáctileté holky se inspirujou patnáckama bez vkusu, smutné 

Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí 

vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné; 

bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní 

usadil se znenadání v póze velmi výhružné 

na poprsí Pallady - a v póze velmi výhružné 

si sedl jen a víc už ne. 

Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu 

vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané - 

"Ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy, 

jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane - 

řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!" - 

Havran děl: "Už víckrát ne." 

Žas jsem nad nevzhledem ptáka, jenž tak 

bez okolků kráká 

bezobsažnou odpověď, jež prozrazuje bezradné; 

velmi dobře vím, že není skoro ani k uvěření 

pták či zvíře, jež si lení v póze velmi záhadné 

na poprsí nade dveřmi - v póze velmi záhadné 

a říká si: "Už víckrát ne." 

Potom, sedě na mramoru, ustal havran v rozhovoru 

jako duše v jedno slovo samotářsky zabrané - 

až jsem si řek v duchu, takže nedošlo mu to 

až k sluchu: 

"Věřím pevně na předtuchu, osud často okrad mne - 

jak mé naděje, i on se k ránu odtud vykradne." 

Však havran dí: "Už víckrát ne." 

Zaražen, an na mne hledí s přiléhavou odpovědí, 

říkám si: "Toť bezpochyby pochyt velmi obratně 

od pána, jejž osud vedl neštěstím a navždy svedl, 

takže nic už nedovedl zpívat než ty bezradné - 

pohřební a smutné písně, refrény, tak bezradné, 

jako je: Už víckrát ne!" 

Když však havran bez ustání ponoukal mne k usmívání, 

přistrčil jsem křeslo mysle, že mne něco napadne, 

když se vhroužím do sametu ve vzpomínkách na tu větu, 

přemýšleje, co as je tu, nad čím řek své bezradné, 

nad čím příšerný ten pták zde říká svoje bezradné 

"už víckrát ne".